Založit webové stránky nebo eShop
 

Nikola Englová

tvORBA

Lapena (Vzpomínky)

Opět lapena vzpomínkami,
jak malé dítě matkou za neplechu
jak stařena co lekla se svých vzdechů
je to k pláči....
....a potom k úsměvu,
jež zrcadlí čirou radost bez hněvu.
 
Opět lapena vzpomínkami,
před kterými má duše na kolenou klečí
a srdce se choulí do klubíčka v křeči
je to k pláči...
...a nebo k úsměvu?
když sedím sama s deníčkem na břehu?
 
Opět lapena vzpomínkami,
lapena do kostky ledu s nitrem lávovým,
a sebetrýzním se v tichu hrobovým
s pláčem...
....z úsměvu
a až TĚ vydechnu, pak nasaju opět úlevu.
 
Splín z rychlé labutě
(Smutek z rychleubíhajícího života)


Život plující na křídlech labutě,
co snaží se předhonit svůj stín.
A pod ní žena stojící nehnutě,
sevřená v kajazce co utkal jí splín.
A všichni okolo pobíhají
a sledují křídel mávnutí
a urputně věří,že sesbírají
životní smysl přes pírko z perutí.

A žena v kazajce s bílou pletí
nastaví k oblakům svou zjihlou tvář
a čeká až labuť ze stínu poodletí
a promění strasti ve sluneční zář.

Provazochodkyně

(Uspěchanost života)

Dívko, zastav se a poohlídni zpátky
a zjistíš jak je provaz žití vratký,
jak honbou za platformou v cíli,
podhodnocuješ krásu skrytou v chvíli
tu krásu chvíle kdy vnímáš jenom sebe,
kdy necháš proslov srdci, kdy vdechneš vůni nebe,
kdy vánek podepře ti paže
kdy úsměv na rtech saze z mysli smaže.
Zamysli se nad šedesátkou v tepu minuty
která v dlaních drží emoce netknuty.
Nejdi za těmi co upadli na vlastní píli
co mnohé nepoznali a mnohé zneuctili.
Zneuctili princip lidské rovnováhy
a chytli tvrdou ránu od podlahy.
Vydechni tu nervozitu ,co tě usrkává
a tvým tělem zdivočele mává.
Schoď z ramen batoh konzumního smetí
a uvidíš jak tvoje duše do prozření vzletí
Pak v jádru lidské pokornosti
spatříš štěští spící v přítomnosti.


Pojďme
(pokrytectví)


Pojďme si zanadávat konzumnímu světu,
nejlépe z okýnka stříbrného chevroletu.

Pojďme kritizovat dobu
čímž rozvášníme vlastní zlobu.

Pojďme nestabilní vlasti podkopávat lešení
a v kapse nemít lepší či vůbec žádné řešení

Pojďme zpívat o přátelství píseň,
které nikdy nezažilo tíšeň.

Pojďme básnit o skromnosti,
když máme všeho až až dosti.

Pojďme vyžadovat respekt, úctu,
přitom ignorovat sudé číslo tuctu.

Pojďme šířit víru v boha,
ale až po zneuctění duší mnoha.

Pojďme obléknout si módní šálu splínu
a do skříně schovat vlastní vinu.

Pojďme slíbit pomoc chudým lehce,
do té chvíle, kdy nikdo nic nechce.

Pojďme definovat lásku pravou
s náladou pohrdavou, hlavou tvrdohlavou.

Pojďme vykoupat se v povrchnosti,
a na břehu nechat hlubší souvislosti.

Pojďme kritizovat, poučovat, radit
do dob než nám vlastní zápach začne vadit.
Možná pak si snadnějš připomenem,
umýt se a nebýt pokryteckým alergenem!

Rozcestí
(ztráta přítele)


Sedím a sálám večernímu tichu,
jež má proslov z ozvěn tvého smíchu.
Hledím na černé plátno noci,
jež přemítá film o bezmoci.

O bezmoci vrátit zpátky,
příběh přátel na začátky.
Tam kde smích byl čistý, sytý
,tam kde duše tancovali nezkryty.

Ta doba již má spousta vrásek,
a snaha o návrat má zásek.
Z alba pak hledám rozcestí,
které nás odloučilo v bolesti.

Já dojela bych na tu křižovatku
abych mohla obejmout tě jako na začátku.
říct ti, že toužím opět cítit ryzost tvojí
jež moje otevřené rány hojí.

Příteli, proč necítíš to stejně
a volání mé muchláš přelhostejně.
Proč neotočíš zrak svůj zpátky,
a kráčíš směry za pozlátky.

Omrzela tě snad z přátelství ta všednost?
či snad osvojila si tě bezohlednost?
S otázkama pod diktátem reality
jsou mé snahy o návrat opět zkopány a zbity!


Průsečík našich rovnoběžek
(platonická láska)   

V pohledu mylné vzpomínky,
v pohledu naivních vizí,
vstupuje přímka do přímky,
splyne v bod a dualita zmizí.

V iluzi pak ignoruji dnešky,
nevnímajíc propast mezi námi
a věřím v časy, kdy se naše rovnoběžky
dotknou i přes nepřekračitelnost jámy.

Věřím i přes neomylnost matematiků,
věřím v nové rovnoběžné měřítko,
věřím v momenty našich průniků,
věřím na osud, co pokřiví nám pravítko.


Mokvající vzpomínka
(touha)

Z našeho příběhu oživlá píseň
slzy do hrudi skapala.
V mokvavém srdci zbujila plíseň,
jež vše živé zdrápala.

Možná s bujícím penicilínem
vyléčime svá nemocná bytí,
a možná podlehnem a zhynem
do srdcí navěky vrytí.

Bez Tebe...
(spřízněnost duší)
 
... jsem skála uplácaná z jílu
... jsem kněží, co ztratil víru
... jsem stěnou bez obrázků
... jsem mládí, co má vrásku
... jsem polibek ze zvyku
 ... jsem bulvár bez povyku
... jsem briliantem bez tvrdosti
... jsem hodný anděl plný zlosti
... jsem projev bez potlesku
... jsem bouře co nemá blesků
... jsem slza bez emocí
... jsem den, co nestřídá se s nocí
... jsem láska bez ústupků
... jsem dítě, co nikdy nenapsalo hrubku
... jsem dravec, co se lovit bojí
... jsem vůdce, co ví že neobstojí  
... jsem mnoho bez kvantity
... jsem luxus bez kvality
... jsem, ač nezažívám bytí
bez tebe jsem na zabití!
.
.
Mise Rie

Slova bez baterky ve tmě bloudí,
uši pod čepicí tajně loudí,
po objetí
prvního souvětí.
Světluška nás spolkla z nouze
a trávit nás bude dlouze...sáhodlouze.

Zkouším hrát ruletu ruskou
chci tě střelit, dlaň mám kluszkou
a tak minu,
přesto ale nesu vinu.
Jiná ruleta červená či černá
lásce dotěrná avšak nevěrná.

Přes dno vinné sklenice
vše baví a láká.
Mou střízlivou lásku
dal si v sázku.
Přes dno vinné sklenice
dukátů tisíce...vyhráváš


Přes černé řádky v předsíni,
pomalu kráčím ke skříni
a jihnu
k měkké šedi tíhnu.
Na dráze hvězdné MiseRie
ztrácíme všechny, naše teorie.

Oči si před únavou schoval,
mlčení na doprovod zavolal,
a i nyní
mi ve světle stíní.
Až ústa se suchem rozepnout,
oči mé světlem oslepnou, do tmy oslepnou.

Přes dno vinné sklenice
vše baví a láká.
Mou střízlivou lásku
dal si v sázku.
Přes dno vinné sklenice
dukátů tisíce...vyhráváš


Přes dno prázdné sklenice,
vše pravdou voní.
Za střízlivou lásku
na ústa pásku?
Přes dno prázdné sklenice,
úsměvů tisíce...prohráváš.

 
Vím v čem tkví má slabost
je to v touze býti milována
jsem v zdrcadle obraz dvojrozměrný
přehlížená kurtyzána
brouzdající městem z rána
a taky kominík ze sazí černý
nepohlazen,

TOPlist