Založit webové stránky nebo eShop
 

Nikola Englová

DENíček DOJmů

22.7. 2009

Dneska je Natálce týden, čas má křídla labutě, která se snaží předhonit svůj stín. A já se cítím jak kolotočář, který se kouká na roztočené vysmáté děti. Příští jízdu si chci taky sednout a jet, vyletět do výšin a být blíž slunci, ale pak už nebudu moct rozhodovat o zeleném knoflíku...navíc se bojím výšek. Stojím a vnímám radost okolních tváří, alespoň mám čas dojít si pro cukrovou vatu s jejíž špejlí si naivně poměřuji svět...je menší než špejle a téměř na dosah. Po cukrové vatě je na chvliku sladko v ústech, ale pak příjde žízeň...nic není černobílé, naopak svět je tolika barevný, že vzorník Pantone nestačí, je těžké pak pojmenovat dílčí barvy a ještě težší vymalovat správně svoje představy. Trápí mě švýcarská čokoláda, která se při ochutnání vždycky tak rychle rozplyne v ústech, nemívám ji často, ale slibuje v reklamách víc než mi moje smysly po zmuchlání alobalu našeptávají. Trápí mě slova, která jsou křehkou duhovou bublinou, která je živá z prázdnoty. Trápí mě krunýř povýšennosti, který dme hlavu k oblakům a který brání koukat pod vlastní nohy a šlape po těch, co mu dláždí cestu. Trápí mě bolest, která v mých blízkých zkapalňuje štěstí a radost do slz. Trápí mě čirý pramen upřímnosti, který vysychá...chuť čisté živelné vody lidi omrzela, nyní se balíme do Pet lahví a plechovek...a věříme etiketám. Trápí mě ztracené zrcadlo mých blízkých, ve kterých mohli najít obraz  jejich dlouhého nosu a vrásek mezi obočím. Trápí mě malost sebe samé, která vábí k přehlížení...je jen pár opradových bližníků, kterým nevadí i přes ztuhlou šíji sklonit pohled a usmát se bez důvodu. Děkuju vám za to


2.4.2009

Poslední dobou se vezu na vlně nových dojmů, zážitků, prožitků a zkušeností. Adrenalin si dáva na dráze mého těla rychlostní závod s endorfinama, ale skóre je vyrovnané...jednou zažívám tsunami vnitřního svrbění a sevřeného srdce, podruhé hurikán štěstí zvedajíc mě ze židle. 13.3.2009 premiéra hry Pokoje s tchýněmi v divadle Járy Cimrmana, vše bylo nové a dechberoucí...stála jsem na prknech kde se narodil a zřejmě nikdy nezemře pověstný Jára, vonělo to tam silným uměleckým talentem, dívala jsem se do zrdcadla, které je nasycené podobou pana Svěráka a pana Smoljaka...A pak nová společnost lidí, kteří jsou tak přirození a otevření, že mě to donutilo zamyslet se sama nad sebou. Další co ten den bylo nové...je zkusit si improvizaci, no ta mi moc nešla...raději jsem mlčela, nežli řekla něco orignálního a jiného a tím rozhodila ostatní,ale vše byla velká zábava. 23.3.2009 další herecké vystoupení, tentokrát již ohrané Rodiny...ten pocit stát za šálem a čekat na můj první krok, kterým vdechnu Lauře reálnou podobu, byl zárověň nekonečný a přitom tááák rychle ubíhající (že by absurdní kombinace? Tak si to někdy zkuste)...stála jsem tam, opakovala si pořád svou první repliku, protože ta je spouštěčem řetezce těch následujích...stála jsem tam a klepaly se mi nohy, protože sál byl téměř vyprodán, a to lidmy, kteří přisly za kulturou a ne za amatérským divadlem...stála jsem tam a tělo mě nutilo přešlapovat ze strany na stanu, protože v obecenstvu seděla moje maminka a sestra, kterým jsem se poprvé chtěla předvést...snad se povedlo! Lidé tleskaly, dostaly jsme květiny! Pak 25.3.2009 nahrávání nového rádio spotu, kde jsem se z role projektového managera dostala nachvilku do role speakera...oslněna jednoduchostí, ale efektností nahraného hlasu, jsem se dobrovolně zařadila do rybníčku hlasového fondu tohoto zvukového studia. Ještě před krokem do místnosti 2x2 kde by se v tichosti mohli vykonávat popravy, bez rozruchu okolních pavlačí..jsem se upřímně zasmála při vyplňování registračního formuláře, kde se mě ptaly na angažmá. Bohužel žádné angažmá, pouze vtíravá holka, která chce v životě zkusit vše a to včetně nahrání radiového spotu...pak mě smích přešel. Pár vět, pokaždé jiný charakter...možná mi šel nejlépe charakter veselého maskota, naopak sexy hlas (přesto že býti sexy trénuju skoro každý den :-)) mi nešel vůbec, zněla jsem spíš jak ufuněná opilá prostitutka. 31.3.2009 velký den, den kdy jsem po dlouhé době zažila střevní potíže, kdy jsem celý den myslela že mám infarkt (popis pocitu: sedící opice na hrudi), den největšího vnitřního souboje (jedna část mého já říkala, zkust to, jdi do toho...a ta druhá říkala, utééééééč...to bude průůůůsééérrr)...casting na moderátorku Autosalonu! už to že jsem přijela o 15 minut později mi tedy nervozitu nesnížilo, to že během 2 minut už jsem seděla na pohovce se Zbyňkem Meruňkou a měla z patra, přirozeně a zábavně povídat o řidičích kamionu, mi rozproudilo krev na tolik, že jsem myslela, že mi každým momentem musí vybouchnout hlava..."jedeme ostrou, můžeme"..."Ono totiž řídit kamion není jen tak, za sebou mátě několik desítek tun, před sebou několik stovek kilometrů..." a před sebou několi minut čisté trapnosti. Uf uf uf...další část je stát před kamerou a během 2 minut naučený text odříkat! Už vím jaké je to mít parkinsonovu nemoc...nezastavitelné třesoucí se tělo! No po chvíli to mám za sebou a v tento den, jasně vítězí adrenalin! Endorfíny jsou s ostudou někde schovaný. Včera 1. 4. 2009 naopak ale endorfíny dostaly novou šanci a jednoznačně ukázaly svou sílu. Opět nahrávání radio spotu...dalšího ...a tentokrát s paní Kretschmerovou..s Evíkem...byla éterická, vtipná, otevřená, profesionální, úžasná, prostě JE ÚCHVATNÁ...měla jsem permanentní neustávající úsměv...chtěla jsem být jako ona, nestydlivá, sebecenzurující, bičující se k nejlepšímu výkonu, světlopřinášející (ano celé to šedivé studio zářilo)...ten den mi bylo krásně, uvědomila jsem si, že profesionalismus není o tom, něco umět napoprvé, ale mít tu sílu a touhu zkoušet to vylepšovat, třeba i na postokrátý! Evík mi dal sílu nelitovat trapných a nepovedených momentů a snažit se být příště lepší a lepší!

 

16.2.2009

Jsou chvíle, kdy člověku nezbyde nic jiného než problémy  znásilňující mozkové buňky sadistickým a neukojitelným způsobem, ignorovat. Sic tepou a žádají o pozornost, ale čím častěji je nádechem čerstvého zimního vzduchu zmrazím k nehybnosti, tím více jim ubývá jejich vtíravá síla. Je mi úzko a bolestně a zároveň je mi duševně čisto a fyzicky  znovuvzestupně. Že je to zmatek? Zmatek, který má však jasně daný vzorec, jednoznačné proměnné a pochopitelný výsledek. Z hrudníku se mi derou ven kosti. Zřejmě důsledek dospěláckého náročného života, který plní srdce emocemi a stresem, a to se skrze svou odulost už nevejde do hrudníku a tlačí se ven. Práce, uspokojování navyknutých potřeb, dobývání a odbývání lidských bytostí v rámci ukojení vnitřních tužeb a nebo naopak klidu, sebebičování pro umlčení vnitřních hlasů okolí...je toho tolik a srdce je jen malý orgán velikosti jablka Jonagold. Proto úzko, proto bolestně. Zvláštní pocit bát se upřímně zasmát, nenávidět kýchnutí, považovat zívání za budící  element místo příjemného ospalého pocitu, nedokázat nadšeně hupsnout do postele, vnímat každý nádech...uvědomuji si jak je tělo křehké, jak samožřejmost bozbolestných funkcí těla neexistuje. Píši ale i o duševní čistotě a fyzickém znovuvzkříšení. Jsem daleko od šedi, hluku, závazků, nevyrovnaných lidí, vyrovnaných zásad, ignorace, arogance, ..je tu pusto, ale přesto tak krásně. Vládne tu klid a problémy jako by místí lidé odkládaly v úschovně na náměstí. Je tu jedna nákupní jednota, kde omezenost sortimentu ulehčuje mysli rozhodovat, páchnoucí hospůdka, která svých pachem obohatí venkovní nádech čerstvého vzduchu, úkázkové stopy divoké zvěře, rybníky, zámky, rozbité chodníky, srny modelky, neviditelní kanci...prostě tu člověk pochopí pravou krásu života. Vedle mě štěbetají zvědavé kamarádky...dodávají mi úsměv, takový ten vnitřní, co nebolí ale hřeje. Je toho spousta...zítra se těším na další zimní procházku, těším se až Petra ve svém honu za čtvrým opěrným klackem vyplaší imaginárního lucčinnýho kance a pavlí ho svýma dlouhýma nohama nakopne do čumáku...cítím kančí gulášek. Kdo by kdy řekl že tenhle úžasný hřejivý pocit najdu právě v Lednici.

25.1.2009

Neděle, stojím před mikrofonem a místo, abych se soustředila na slova a melodii písně, sleduju, jak se moje nitro snaží přesvědčit samo sebe, že tu písničku zazpívám dobře. Hlas ale sebemotivující rozpravu ignoruje a na plné čáře mě prozradí. Do toho vnímám umělohmotný zvuk klávesy na klávesnici počítače, jejímž stisknutím je nahrávání ukončeno a pak opět zapnuto. Znova, znova, znova...nevzdoruji, nemám právo, neb jsem to já kdo prosil o toto trapné sebenahrání. Mlčím a se zpomaleným krevním oběhem se snažím zazpívat tak, aby srdce i uši byli spokojeni. On sedí a trpělivě poslouchá každý můj tón, opravuje, zastavuje, radí, ukazuje, pomáhá...v tom momentu cítím, jak moc miluje. Miluje mě a dělá pro mě věci, které ho možná nudí, obtěžují, nepřísluší ani zbla jeho schopnostem a talentu, které mu znásilňují jeho perfektní hudební sluch...dělá je kvůli mě. Stojím tu, rozcuchaná, se zmuchlaným obličejem od polštáře, v červených vytahaných žmolkatých teplákách, s klepoucím se papírem slov v ruce, s třesoucím se hlasem, s provinilým výrazem...s prozrazenou identitou...a on se usmívá a opět mačká umělohmotnou klávesu - ZNOVA! A já s ostyšným pousmáním se nadechuji a zkouším  to dál!

19. 1. 2009

Při cestě domů se mi v hlavě pere spousta myšlenek. Zřejmě značné venkovní oteplení napomohlo nadechnutí se z plných plic, přičemž bylo zapříčiněno náhlého přísunu čerstvého kyslíku, který mi probudil mozkové buňky ze zimního spánku. Pak také to gigantické jumbo laté, které krom 1 litru plnotučného mléka, mělo také 1/2 litru kávy...ten kofein mi teď bzučí v hlavě jak  prvostředeční siréna. Hlavně ale dechberoucí zážitek z listování, kde se opět ansábl překonal. Pokaždé tam usedám s představou, že lepší to už být nemůže. Po Smrtislavovi Hezounovi, kde jsem si pripadala jak po dvojité dávce marihuany + jedním tripem pod jazykem (opravdu jsem si ale nic nevzala), posleze i jak po 100 poctivých sklapovačkách...prišla A taková to byla láska, kde jsem nenapadně poklepávala nohou, abych se nerozbrečela...(neměla jsem kapesník, tak proto!). Tentokrát bylo mé očekávání násilnického příběhu s velkým nápřahem nakopnuto do zadnice...zajímavé zpracování, hrátky se světly, slow motions, romantické momenty (tlukot srdce přehlušovalo akorát hihňající se dětské osazenstvo), pasující hudba, užasné ruchy a další...cítila jsem jak se mi moje sebevědomí schovává hluboko do mého velice malého introvertního JÁ. Hlatala jsem každou minutu a zároveň se víc a víc uzavírala do sebe, protože moje představy a odhodlání být součástí tohoto kreativního, inteligentního, propracovaného, herecky geniálního, emotivně nasyceného celku...ztrácí na síle. Nepřímá úměra...chuť a touha hrát v listování stoupá, odhodlání a sebejistota klesá...jsem zajatcem vlastního exhibicionismu...Pavlí raději bych měla tvoje nádherné vlasy, než bojovat se zbrklým exhibicionismem, který mě hrně někam kde já zřejmě neobstojím. Listování je pro mě meta...hrát, rozesmát, rozplakat, překvapit, šokovat, tvořit, naznačovat, být v pohybu, oblékat příběhy do jiné košile, vdechovat postavám druhý život! Jsem plná obdivu a tužeb!

TOPlist